Pluk následně pronajímali v případě potřeby a válečného stavu panovníkovi zpět, pakliže pro ně v mateřské zemi práce nebylo, bojoval pluk tam, kde jej zapotřebí bylo a hlavně tam, kde na svůj provoz i zisk majitele vydělal. 

Z tohoto důvodu se vojsko lišilo pluk od pluku, často dokonce jednotlivec od jednotlivce. Uniformita či jednotnost vzezření jednotek byla poměrně vzácná věc. Za zmínku stojí některé švédské jednotky které byly oděny ve stejno, či “podobnokroj” a barevně odlišeny dle příslušnosti k regimentu, na našem území jsou zmínky o šedavém plátně či sukně, ze kterého nechával šít svrchníky pro svoje jednotky Albrecht z Valdštejna.

Plošně se však dá předpokládat, že vojáci nastupovali k regimentu ve vlastních či z městské pokladny k tomuto účelu šitých šatech, jak napovídá kronika nalezená v “makovici” kostelní věže ve městě Šternberku, konkrétně záznam z roku 1641: “Na základě císařského patentu bylo opět město povinno dodat tentokrát 6 rekrutů. Brali lidi bez práce. Jeden z města Martin Pinkusár, syn Pavla Pinkusára z domečku na Fatkově, dalších pět jsou “lidé na “cestách” Hans Stengel z Nového Jíčína, Tobis Jähnel z Mehrstadt v Čechách, Paul Engler z Brunzejfu , Adam Wurm z Waadhofenu v Rakousku a Daniel Philipp z Olomouce.

 Město každému na ruku vyplatilo 12 rýnských a na každého odvádělo hejtmanu Přepickému po 3 rýnských a 36 groších týdně.
 Oblečení “ganz grau Tuch” /Vyjma Adama Wurma= měl snad již vojenský oděv/ stálo 10 rýnských, pak všichni dostali “Blau Tuch” po 33 groších, jedny kalhoty a punčochy. Muškety jim vydal /2 rýnské 20gr./ zdejší zámečník a puškař Friedrich Göttlicher” 

Je tedy zcela evidentní, že voják za třicetileté války, kvalita a podoba jeho vybavení, výstroje a výzbroje, potažmo kvalita jeho výcviku je poměrně široké téma, pokusíme se tedy dotknout alespoň zažitých standardů doby…

Zbraně

Hlavní zbraní mušketýra byla mušketa s doutnákovým zámkem. Cca 130-150 cm dlouhá palná zbraň s hladkým vývrtem hlavně, ráže obvykle mezi 17-20mm, vážící mezi 4,5 - 6,5 kg v závislosti na kvalitě provedení.  V první čtvrtině 17. století se vyskytovaly modely jak s dnešním typem jazýčkové spouště a lučíkem, tak modely se spoušťovou pákou, tyto však postupem času zcela mizí. 

Zajímavým zdrojem je kniha Kriegkunst zu Fuss od Johanna Jacoba von Wallhausena z roku 1630, kde autor popisuje náležitosti a parametry, které mušketa (jakožto i další výstrojní součástky) při nákupu pro vojsko měla splňovat. Ráže muškety má odpovídati osmi kulím do libry (pfund = něm. libra = 0,5kg). Nabiják má míti hřeblo, čili jakousi škrabku (kratze), kterou je možné odstranit nečistoty z hlavně - zde doslovně zmiňuje riziko puknutí hlavně a zranění střelce či spolubojovníka z důvodu zanesení hlavně a jejího ucpání. Kaprálům budiž dále určeno míti nabiják (či zvláštní dusák) železný, aby tímto mohli silou v hlavni přidřenou kuli na dno dorazit. 

K další neodmyslitelné výstroji patřila furketa. Kovová vidlice na dřevěném ratišti v délce okolo 140-150 cm, do které mušketýr svou mušketu při střelbě zakládal a používal ji tak jako oporu. Furketa mívala na spodní straně ratiště kovové nákončí, často zahrocené, ne však k boji nýbrž k zabodnutí do země. Dle Wallhausena měla mít délku zbraně a měla býti opatřena poutkem k navlečení na zápěstí.

Další zajímavou ale nepostradatelnou součástkou výstroje byl bandalír. Kožený řemen na kterém bylo navěšeno několik dřevěných nádobek, obvykle 10. V každé této nádobce (měrce), byla dávka střelného prachu na jeden výstřel. Bandalír mušketýr nosil šikmo přes prsa, na spodu byl připevněn kožený váček na kule a zavěšená prachovnice na jemný střelný prach pro pánvičku. Prachovnici někdy nahrazoval jeden k tomu upravený apoštol s násypkou, často o něco většího obsahu než ostatní. Na bandalírech se někdy vyskytovalo oko či poutko pro přivázání doutnáku a výjimečně i kovové perforované pouzdro na uchování hořícího doutnáku a malá baňkovitá kovová olejnička. Další zvláštností, která se na některých bandalírech vyskytovala, byla kožená či plstěná chlopeň přišitá k řemenu v místě ramene, která umožňovala pohodlnější ponos muškety na rameni, jež při delších pochodech nepříjemně tlačila. V požadavcích na mustruňk dle Jacoba Wallhausena byla šíře řemene na tři až čtyři prsty (v praxi to ovšem bývalo méně), řemen měl být z kvalitní kůže. Měrky zmiňuje plechové, měděné i dřevěné, přičemž dřevěné jednoznačně favorizuje jako nejvhodnější a zmiňuje se též o jejich zašívání do kůže, což bylo vhodné obzvláště pro tiché noční přepady, kdy o sebe dřevěné měrky hlasitě klapaly. Dále se zmiňuje o přidávání trošky síry do prachu v prachovnici, snad proto, aby snáze na pánvičce chytal.

Vedle mušketýru se na bojišti objevovali též arkebuzíří, s kratší, lehčí palnou zbraní menší ráže, kterou neopírali o furketu a namísto bandalíru nosili prachovnice dvě, jednu velkou s dávkovačem a menší na jemný prach.

Mušketýr byl však vybaven i chladnou zbraní. U mužstva se jednalo o jednoduché kordy, tesáky, sečné meče, či ranné šavle. Za zmínku stojí typ švédského meče s charakteristickým košem, výjimečně jezdecké palaše. Dle movitosti vojáka se objevoval standardní sortiment dýk. Chladné zbraně byly samozřejmě opatřeny pochvou a zavěšeny v závěsníku. 

Martin Šavel